Etologie psů – zbytečnost nebo nutnost ? | MUJPES.CZ

To je otázka, která bývá kynology v poslední době často diskutována. Příčinou je nepochybně záplava příruček pro psovody a majitele psů na pultech evropských a amerických knihkupectví, Českou republiku nevyjímaje. Jsou to většinou knihy honosící se tituly,ve kterých se to hemží výrazy jako: psychoanalýza, problémové chování, řeč psů, sociální chování, etologie psů, učení a inteligence psů apod. Řada z nich je pro psovody zdrojem užitečných informací.V některých případech se však jedná o díla pochybné hodnoty sepsaná autory, kteří se domnívají, že předchozí zkušenost s chovem dvou až tří psů a prostudování několika podobných příruček jako je ta jejich, jsou dostatečnou kvalifikací. Mnoho dobrých publikací také utrpí nekvalitním překladem.

Potřebuje však vůbec psovod či pouhý majitel psa podobné znalosti? Člověk dokázal cvičit psy nejspíše mnohem dříve než začal používat první písmo a já sám jsem ve svém životě potkal desítky vynikajících profesionálních i sportovních kynologů, kteří se etologií nikdy nezabývali.

Než se však pokusím na úvodní otázku odpovědět, zmíním se alespoň velmi stručně o tom, co to vlastně etologie je. Krátce řečeno, etologie je věda o biologických základech chování. Za duchovní otce evropské etologické školy jsou považováni Konrad Lorenz a Niko Tinbergen. Opravdový rozmach zaznamenala etologie v roce 1972, když oba spolu s Karl von Frischem obdrželi Nobelovu cenu za fyziologii.

Tito tři však pochopitelně nebyli první, kdo se začal chováním zvířat zabývat. Lidé byli zvířecím chováním fascinováni od nepaměti. A není divu. Na znalosti chování zvířat často záviselo jejich přežití. Ten, kdo je obeznámen s chováním lovné zvěře, má větší šanci něco ulovit. Znalost chování hmyzu mohla pomoci předejít zničení úrody a znalost chování predátorů mohla zachránit život člověku, či jeho domácím zvířatům. Lidé však často studovali chování zvířat z pouhé touhy po poznání. Koho by nezajímalo, jak je možné, že křižák dokáže utkat tak dokonalou pavučinu a jak to, že vlaštovky dokáží ve správný čas proletět tisíce kilometrů a najít své hnízdo ve stáji. Aristoteles se kupříkladu domníval, že vlaštovky přečkávají zimu v bahně na dně rybníků. Jinak však ve svých spisech obdivuhodným způsobem pojednal o chování celé řady živočišných druhů. Projevy zvířat se zabývala od té doby celá řada badatelů.

Opravdu systematicky se však začali biologové zabývat chováním živočichů až v devatenáctém století. Nejvýznamnějším byl bezesporu Charles Darvin. Jako první použil výraz "instinkt" a to tehdy k označení přirozeného chování zvířat. Napsal knihu o chování: The Expression of the Emotions in Man and in Animals. Již zmínění vědci Lorenz a Tinbergen začali své práce publikovat ve 30. letech dvacátého století. Evropští etologové tehdy prováděli svá pozorování převážně ve volné přírodě a razili názor, že chování zvířat je v podstatě

vrozené. Pozorovali celou řadu živočichů a všímali si přitom hlavně opakujících se vzorů chování. V Americe se v té době zabývala chováním zvířat hlavně škola tzv. srovnávací psychologie. Navzdory názvu se však o velkém srovnávání nedalo hovořit. Srovnávací psychologové totiž prováděli svá pozorování na několika málo druzích zvířat, hlavně na potkanech a holubech a to v laboratorním prostředí. Zastávali názor, že veškeré chování je výsledkem učení. Výsledky svých pozorování se pak pokoušeli aplikovat i na chování člověka.

Není divu, že takto rozdílný přístup k tomu samému problému vedl mezi oběma tábory k roztržce, jejíž dozvuky jsou patrné ještě v dnešní době. Přesto se oba znesvářené tábory nakonec dopracovaly ke shodě. Obě školy revidovaly své názory na výlučně vrozené i výlučně naučené chování. Dnešní etologové se vůbec nevyhýbají laboratorním pozorováním a behavioristé běžně pracují ve volné přírodě. Lze dokonce říci, že počáteční spor mezi oběma vědeckými směry prospěl společné věci.

V roce 1963 Niko Tinbergen ve své práci "On the aims and methods of ethology", která neztratila na své aktuálnosti dodnes, nastínil čtyři hlavní okruhy otázek, které si o zvířecím chování etologové musí položit.

Jsou to tyto čtyři okruhy:

  • Rozvoj chování v průběhu života jedince.
  • Které faktory, jak vnitřní tak i vnější, vedou v určitém okamžiku k určitému chování.
  • Evoluce chování, tj. k jakým změnám v chování v průběhu evoluce došlo.
  • Funkce,neboli jak určité chování pomáhá zvýšit šance jedince na přežití, anebo na jeho reprodukci.

Nás psovody pak nejvíce ovšem zajímají schopnosti učení, komunikace a sociální organizace, které se s výše uvedenými okruhy prolínají.

Pokud jsem se však zmínil o schopnostech učení, nemohu pominout geniálního ruského fyziologa Ivana Pavlova. Pavlov proslul svými experimenty, při kterých studoval vytváření podmíněných reflexů u psů. Neutrální podnět, např. zvuk zvonku byl spojován s tzv. nepodmíněným podnětem - nejčastěji potravou. Po určitém počtu opakování došlo k vytvoření podmíněného podnětu (zvonku), který pak vyvolával podmíněný reflex (slinění) i bez přítomnosti nepodmíněného podnětu. Dnes v souvislosti s vytvářením podmíněných reflexů hovoříme o tzv. klasickém podmiňování.

Učení o podmíněných a nepodmíněných reflexech bylo u nás v minulosti po "sovětském vzoru" nekritiky vztahováno na veškeré chování zvířat, přestože sám Pavlov na sklonku svého života o některých svých závěrech začal pochybovat a věřil, že např. psi jsou schopni vyšších forem učení. Převažující kynologická literatura degradovala psa na jakýsi stroj, jednající výhradně na základě reflexní činnosti. Etologie, která se v Západní Evropě začínala bouřlivě rozvíjet, byla u nás dokonce zpočátku označována za "buržoazní pavědu".

Ještě v roce 1975 uvádí učebnice pro policejní psovody,"Výchova a výcvik služebního psa Veřejné bezpečnosti" toto: " Všechny nejsložitější formy práce mozku psa, které jsou základem veškeré jeho činnosti, jsou reflexního rázu. Bez pochopení učení o nepodmíněných a podmíněných reflexech by začínající psovod těžko psa vycvičil."

Obecné principy výcviku jsou však stejné již po staletí a ve vylepšené formě jsou předávány z jedné kynologické generace na druhou, aniž by psovodi měli sebemenší ponětí o biologii chování. Na některých výcvikových postupech se přes veškerý vědecký pokrok za posledních sto let nic nezměnilo, zatímco jiné v nás dnes vyvolají přinejmenším pobavený úsměv.

Dovolím si ještě odcitovat krátkou pasáž z knihy "Policejní pes - jeho výchova a výcvik pro ochranu i policejní službu" tak, jak jí v roce 1921 napsal policejní inspektor Matoušek:
"Velmi nepříjemná nectnost jest dávení drůbeže. Psu dáme ostnatý obojek a vedeme jej na volné šňůře k drůbeži. Je zbytečno ho předem varovati slovem "fuj", poněvadž to na zvrhlíka nijak nepůsobí, leda jen pro tu chvíli, kdy mu udílíme povel. Jakmile však pes skočí po slepici, nebo i jeví jen úmysl po ní skočiti, trhneme jím tak, že jej třeba povalíme, několikrát ho přetáhneme prutem a nakazujeme mu "fuj". Většině psů postačí tato lekce. Někteří psi však znepokojují drůbež i potom, a podaří-li se jim nějakou tu slepičku zakousnouti, zalíbí se jim toto lupičství teprve. Pokud jsou uvázáni na šňůře, chovají se velmi způsobně, jakmile však jsou bez dohledu, objeví se skrytá vášeň v plné síle. Tu je nejlépe, držíme-li se psu nablízku a vyčkáme, co se stane. Dříve nebo později slepičku chytne, ale pak jej chytneme my, rychle na řemen a teď mu ukážeme, jak dovedeme vládnouti karabáčem i obojkem. Rány dobře měříme a každou provázíme ostrým "fuj"! Mám-li se vyjádřiti po prostu, tedy je nutno "střískati psa na kaši".

Tolik tedy pan Matoušek v dobách, kdy byla naše služební kynologie v plenkách. Já jsem se ale zcela nedávno setkal se psovodem, jehož pes zakusuje slepice. Psovod říkal, že když najde na dvoře zabitou slepici, tak psa vždy zbije. Na mé námitky, že to asi nepomůže uvedl: " Ten dobře ví, za co ho biju. Když přidu na dvůr a on se schovává, tak hned vím, že najdu zakousnutou slepici". Tento psovod bitím ničeho nedosáhne na rozdíl od inspektora Matouška, který se svým s dnešního pohledu poněkud sporným postupem, pravděpodobně nějaké výsledky měl.

Já sám jsem profesionálním psovodem a za skutečného etologa-vědce se považovat nemohu. Etologie mi však v mnoha případech pomohla překonat problémy spojené s výcvikem, anebo mě alespoň ušetřila zbytečného zklamání nad selháním psa. Pomohla mi také vidět své psy v jiném světle. Ne sice jako "geniální komisaře Rexe", ale rozhodně také ne jako bezduché "reflexní mašiny".

Znalost etologie tedy nepochybně znamená pro psovoda výhodu a to zvláště při řešení neobvyklých problémů a při vyvíjení, či ověřování nových výcvikových metod a postupů. Je ale třeba, aby to byla znalost získaná dlouhodobým a systematickým studiem tohoto předmětu jako celku. Takovýmto studiem nabyté znalosti rovněž umožňují zkvalitnit chov, výchovu štěňat a zlepšit welfare chovaných psů.

Váš Ludvík Pinc