Druhé štěněčí stádium je pro chovatele příjemným obdobím: štěně už je natolik vyspělé, že s ním lze absolvovat předvýcvik. Je úzce vázáno na psovoda, s radostí poslouchá a ochotně spolupracuje, a přitom je v této životní etapě ještě velmi povolné a snadno chápe. Mechanismus příčin, proč pes dosud upnutý na celou rodinu začíná vzhlížet k jednomu konkrétnímu člověku, bude popsán dále; je ale pochopitelné, že půjde o osobu, která se mu nejvíce věnovala a se kterou zažilo nejvíce radostí. Není to však pravidlem – některá štěňata se upnou k tomu členu rodiny, který má sice nejméně času, ale přesto představuje pro psa vrchol autority.
Divocí psi žijící ve smečce se začínají účastnit lovu a brzy zjistí, že jen spolupráce pod vedením zkušeného vůdce přináší lovecký úspěch. Taková zkušenost je pro psa vysloveně pozitivní a proto ji od nynějška bude vyžadovat.
Tohoto období, kdy štěně instinktivně vyhledává autoritu, je třeba využít i v lidské smečce. Je-li pomyslné vůdcovské místo prázdné, už za pár týdnů, nejpozději měsíců, obsadí pes tuto pozici sám a z dosud roztomilého a hravého pejska se stane tyran celé rodiny i okolí.
Přes poslušnost, která je typická pouze pro období druhého štěněčího stádia, se objevují sklony k toulání. Štěně jeví snahu bez jistoty a zázemí psovoda poznávat širší okolí, a když k tomu dostane příležitost, zažije spoustu příjemných prožitků, ochutná zakázané potraviny – což sklon k toulání dále upevní. Navíc se pes může ztratit; proto se psovi nesmí dát k toulání příležitost.
Pokud má chovatel více psů tohoto věku, pravděpodobně se dočká toho, že tendence k toulání se projeví hromadně; a dokonce, pokud společně s nimi žije starší pes, který byl doposavad nejspokojenější doma, že celou skupinu povede.
Sklony k toulání a probouzející se instinkty lovce jsou individuální u plemen i u jednotlivců, takže se mohu vracet i mimo toto předpubertální období.
Chovatel si musí uvědomit, že umožňuje-li psům toulání, přichází o valnou část své autority a přestává být i kamarádem pro hry.
Pes v předpubertální fázi potřebuje vůdce smečky jako představitele autority. Tu si člověk neupevní násilím, ale sebejistotou. Pes se už brzy začne pokoušet o vylepšení svého vlastního postavení v rámci lidské smečky, zejména, když jeho vzor selže. Začíná to "přeslechnutím" již zvládnutého povelu; ale pokud začne chovatel uplatňovat fyzickou přesilu, situace se ještě zhorší.
Věk pěti až sedmi měsíců u psa odpovídá zhruba sedmi letům člověka. Školáčci obojího druhu jsou připraveni na systematickou výuku, samozřejmě ve formě úměrné věku. Štěňata v tomto stáří přivykáme chůzi s obojkem a na vodítku a začínáme s učením čistotnosti v bytě.
Neuposlechnutí se v psí škole neřeší poznámkami, ale neposkytnutím odměny. Odměna je zpočátku výrazná – v podobě pamlsku, provázená pochvalou. Později štěně udělá za pochvalu od pána i nemožné.
Tresty chovatel uděluje pouze v případě, že pes udělá již jednou zakázanou věc, a jen bezprostředně po překročení zákazu. Mezi stokrát opakovaná pravidla patří to, že trest má psa překvapit, nikoliv bolet, a že netrestá ruka, která má poskytovat krmení a pohlazení, ale třeba složené noviny nebo proutek. Ruka může ve výjimečných případech uchopit psa za volnou kůži za krkem a štěnětem zatřepat, což mu připomene způsob, kterým jej trestala fena. Tresty doprovází výhružná intonace hlasu (ne křik!), takže příště postačí jen slovní pokárání.
Základem pro připnutí na vodítko je obojek. Obojek musí být přiměřeně volný, ale ne tolik, aby se z něho štěně vyvléklo. Obojek psa omezuje a proto se bude bránit jeho nasazení. Z nasazování ale nesmí mít trauma. Proto jej štěněti nasazujeme buď před jídlem, kdy je jeho pozornost odvedena příjemnějším směrem, nebo při hře. Při zapínání obojku musí být pes chválen a vzápětí má být jeho pozornost odvedena jinam. Účelem je docílit u štěněte spojení obojek = příjemná záležitost.
Stejným způsobem přivykáme psa na vodítko. Když pes vydrží s obojkem a vodítkem delší dobu doma, je čas vyrazit v "plné zbroji" i na procházku. Kdykoliv pak chovatel uchopí vodítko, začne se pes těšit na venčení a sám se dožadovat připnutí.
S učením štěněte čistotnosti se musí začít hned v první den, kdy se štěně ocitne v novém domově. Dosud bylo udržováno v čistotě fenou a tak je zvyklé vykonávat svou potřebu kdykoliv a kdekoliv – a především často.
Štěně musí mít chovatel stále na očích a po každém probuzení, napití a žrádle je odnést na místo vyhrazené jen pro tyto úkony. Nemá-li majitel vlastní zahrádku, je u úplně malých, ještě nepřeočkovaných štěňat problematické venčení na veřejných místech. Proto raději štěněti vyhradí nějaké vhodné místo doma poblíž domovních dveří. Vždy, když štěně vykoná potřebu na správném místě, je třeba je pochválit a odměnit. Pokud chovatel správnou chvíli promešká, nesmí na psa křičet a strkat mu čumák do loužičky. Štěně si situaci vysvětlí tak, že potřebu konat vůbec nesmí a má pak problémy s vyprazdňováním i venku. Káravá intonace nebo radostná pochvala jsou účinnější. A loužičky a hromádky způsobené v noci je lépe vůbec "nevidět" – intervaly mezi jednotlivým vyprazdňováním se s věkem psa postupně prodlužují a vyvenčí-li majitel štěně co nejpozději večer a co nejdříve ráno, má reálnou šanci na to, že se podobné nehody přestanou brzy stávat.
Psi mají mít přednostní právo na vyvenčení. Pes, který musí čekat, až se pán nasnídá, je chudák, který může mít ze zadržování moči i zdravotní problémy.
V dosud zde popisovaných prvních fázích života štěněte šlo o celkem zanedbatelné rozdíly mezi vývojem jednotlivých plemen. Po ukončeném šestém až sedmém měsíci života jsou patrné odchylky mezi jednotlivými plemeny, resp. mezi těmi malými a mezi obřími. Velcí psi dospívají všeobecně později a tak je jejich období puberty o mnoho delší než u psů malých. Proto se mnoho autorů brání bližšímu časovému vymezení období adolescence a zpravidla se zmiňují o době "od šestého až sedmého měsíce věku po dosažení pohlavní zralosti". Ovšem rozmnožovací schopnost některých plemen začíná právě kolem sedmého měsíce, a tak je leckdy období puberty značně zkrácené; a naopak těžká plemena jí dosáhnou až po dvanáctém měsíci, přičemž až od dvou let plně dospívají. A plemeno saluki dosahuje úplné dospělosti dokonce až kolem tří let věku. Asi tak od dosažení dvanácti měsíců už ani u saluk nemluvíme o štěněčím věku; spíše je na místě označení "mladý pes".
Fyziologickým základem puberty je dozrávání pohlavních žláz. U fen je zřetelným pubertálním příznakem první hárání, u psa je to pravděpodobně období, kdy začne močit se zvednutou zadní nohou a značkovat tak jako dospělý pes. Během puberty se nejspíš mění tělesný pach štěňat, protože je ostatní psi přestávají tolerovat jako mláďata a spíše je považují za konkurenty. Rovněž v tomto období probíhá výměna zubů.
Mladí psi po pubertě se vyznačují neusměrněnou sexualitou, naskakují na jiné psy a vyhledávají náhradní sexuální objekty. Frikční pohyby většinou probíhají naprázdno, ale někdy může vytrysknout i první frakce ejakulátu; přestává jít o sexuální hry, jako tomu bylo například ve věku tří měsíců, a je tu už zřejmá skutečná motivace.
Po psychické stránce jsou u psů v pubertě rovněž patrné změny; dosud poslušní psi jsou najednou náladoví a nevyzpytatelní, bojují s pánem o dominantní postavení a zdánlivě zapomínají na dosud dobré vychování. Chovateli nezbývá než doufat, že se psychika psa po šesti až osmi týdnech dostane do normálních kolejí; zpravidla pes nezapomene mnoho ze cviků naučených do puberty. Ani během tohoto tak obtížného období nelze na další výcvik rezignovat, ba naopak.
Správně vedený mladý pes dosáhl po ukončení puberty a pohlavním dozrání skutečné sebejistoty.
Puberta trvá u psů déle než u fen. U fen můžeme potvrdit dospělost tehdy, když odchová svůj první vrh. Pes dozrává postupně a obecně lze říci, bez ohledu na plemeno a jeho velikost, že dospívá na konci druhého roku života. Na konci tohoto období se stává usedlejším a vážnějším, než byl dosud. U vlčích předků psů to byl i čas, kdy vlk sám začal ochraňovat mláďata a dorůstal v pravého vůdce smečky.
Podle článků Bruce Fogle a časopisů Planeta zvířat zpracovala Jitka Hrdinová