Mezi sebou příbuzně vázaná skupina šakalové - kojotové - vlci je doložena různými četnými nálezy fosílií v pleistocénu. Opakované změny klima a s tím související rozdíly ve velikosti (analogicky k recentním severním a jižním poddruhům) stěžují jisté údaje o historicko - kmenových vztazích - spojitostech mezi těmito fosilními formami. Plodní hybridi (kříženci) mezi příslušníky této skupiny potvrzují fylogeneticky malý odstup - rozdíl mezi jednotlivými druhy. Z této skupiny se bezesporu vyvinuli domácí psi. I když vlka (Canis lupus) je nutno považovat za nejdůležitější kmenový druh u psa domácího, jsou přesto určité podklady pro to, že různé indiánské kmeny domestikovali kojoty v prekolumbiánské době v Severní Americe. Toto a také skutečnost, že mezi kojoty a zdivočelými domácími psy ve volném prostředí došlo k bastardizaci (tzv. coydogs), by potvrdilo, že podle serologických zkoušek jsou bližší afinity mezi psem domácím s kojoty než s vlky .
Podle průzkumů (UECK) jihoameričtí předkolumbijští domácí psi nevznikli z jihoamerických „lišek“, ale z pravých „psů“, to znamená z potomků vlků, kteří se teprve dostali s lidmi do Jižní Ameriky. (Jak jednotlivé fosílie ukazují, v raném pleistocénu se dostali severoameričtí vlci do Jižní Ameriky, ale tam znovu vymřeli). Byli to primitivní psi podobní benži nebo pariovi ze starého světa. Na základě různých původních morfologických znaků je chování těchto primitivních psů zvláštní (basenži z Konga neštěká, ale vyráží pouze vycí tóny). Zdivočelí potomci primitivních psů jsou australský dingo (Canis familiares dingo) a novoquinejský dingo ((Canis „hallstromi“ ). Dingo se bezesporu teprve s člověkem dostal do popředí v rané holocénské době do Austrálie. Chybí v době ledových faun .
V severní střední Evropě je domácí pes jako nejstarší domácí zvíře (Mezolitikum). Různé důvody mluví pro to, že výchozí formou pro psa domácího byl zřejmě vlk (Canis lupus) drobného jižního typu, jako např. (Canis lupus pallipes z jižní Asie nebo (Canis lupus minor (divoký vlk) z jižnějších oblastí střední Evropy, kde byli známí .
Při posledním srovnávacím genetickém výzkumu psovitých šelem, konkrétně zjišťování pořadí bází v úseku mitochondriální DNA, za účelem objasnění původu domácího psa, se došlo k několika závěrům . Psi nemají nic společného se šakaly a kojoty, jejich jediným předkem je vlk . K domestikační události došlo za celou dobu jen dvakrát, a to ze dvou různých (a dnes už se nevyskytujících) populací vlka. Ukazuje se, že zkrotit vlka nebyla žádná triviální záležitost (vzájemné občasné křížení je naopak dost běžné). Nejvíce vzruchu vyvolalo zjištění, že psi jsou s námi už 100 - 135 tisíc let. Žijí s člověkem už od doby , kdy opustil Afriku a pustil se do osídlování zbytku světa. Toto konstatování vyvolalo bouři polemik hlavně proto, že nejstarší kosti identifikované jako psí jsou staré jen 14 000 let. Jedním z vysvětlení může být předpoklad , že předtím vypadal pes jako vlk a „vlčí“ kosti se vyskytují spolu s kostmi jiných zvířat i v mnohem starších sídlištích. K morfologickému rozlišení mohlo dojít až poté, co vzniklo zemědělství, člověk se usadil a našel si čas i na šlechtění plemen. Mezitím se však všechny linie psů, kteří vypadali jako vlci, dokonale promíchaly, proto je variabilita uvnitř každého plemene .
Kdy a kde přesně došlo k domestikaci se stále ještě neví . Některé knihy uvádějí 10 000 let, což se nyní jeví jako nesprávné. Důkazem domestikace jsou především archeologické nálezy. Podle nich lze usuzovat, že v některých místech začal proces domestikace mnohem dříve. Nejstarší nález kostry z doby kamenné byl učiněn v Rusku: pes byl nazván Canis putiatini .
Na vývoj jednotlivých typů psů měly zpočátku hlavní vliv vnější životní podmínky regionu, ve kterém žili. Člověk zpočátku reprodukční proces psa nijak neovlivňoval. Uplatňovaly se spíše náhlé změny (mutace) v typu psa nebo náhodné meziregionální křížení, protože člověk - lovec a později pastevec a rolník v tomto nejprimitivnějším slova smyslu se pohyboval z místa na místo po vyčerpání místních zdrojů a pes, popř . jeho smečka, ho sledoval. Nedostatek potravin a malé obytné prostory způsobily, že zpočátku byl jako průvodce člověka vhodný pes malých rozměrů.
Nejstarší nálezy částí kostry psa pocházejí až z období přechodu paleolitu do neolitu, kde se člověk usadil. Přešel od lovu k zemědělství, ochočil si a využíval další druhy zvířat užitkových (skot, buvol, yak, prase) i tažných (kůň, osel, velbloud) . Za oblasti vzniku neolitické kultury se považují jihozápadní Evropa, severní Afrika a přední Asie, odkud se šířila do ostatních částí Evropy. S touto kulturou se šířil i pes .
Někteří autoři považují dosud popsaný způsob domestikace za silně zidealizovaný a tvrdí, že pes byl předmětem zájmu člověka nejprve jako lovné zvíře, tedy jako zdroj potravy, protože se zdržoval blízko sídlišť člověka a byl tak stále dosažitelný k lovu. Teprve později, kdy se člověk seznámil s užitečnými vlastnostmi psa, přestal ho považovat za lovné zvíře a začal jeho některé vlastnosti využívat.
Podobně jako není zcela jasný způsob domestikace psa, není objasněn ani vývoj jednotlivých typů psů a později jejich praplemen. Při objasňování jednotlivých archeologických nálezů museli badatelé v mnoha směrech silně uplatnit i fantazii. Podle vykopávek některých částí kostí se ukazuje, že v době kamenné byly v Evropě již 4 typy psů :
1. Canis familiaris palustris (pes rašelinný, též bažinný), jehož zbytky byly nalezeny v rašelinných polích neolitických sídlišť ve Švýcarsku. Byla pro něho typická malá, kulatá lebka s výrazným stopem, špičatá nosní partie, jde o nejstarší a nejdrobnější formu psa (výška 40 až 45 cm) té doby. Nálezy jeho zbytků se vyskytly od Baltu až po Itálii . Někteří autoři považují za jeho předchůdce malého vlka a šakala (Canis aureus). Podle současných znalostí mohli by tohoto psa mít jako předka knírači, pinčové, teriéři a část špiců. V oblasti Asie z něho vyšlo plemeno čau - čau v Číně a batický pes na Sumatře.
2. Canis familiaris intermedius byl ve srovnání s předcházejícím větší a mohutnější a vznikl buď pozitivním výběrem pro účely hlídání sídlišť nebo stád, nebo připářením mohutnějších jedinců z okraje regionů, kteří dosud žili divokým způsobem. Byl to pes středně velký, se širokým čelem a kratší, stejně širokou nosní partií. Časté nálezy jeho zbytků se vyskytly ve Švýcarsku, Bavorsku, v Čechách a na Moravě. Považuje se za prapředka loveckých psů - jezevčíků, ohařů, setrů, španělů, pudlů, pekinézů a maltézského pinče.
3. Canis familiaris inostranzewi byl větší pes s mohutnou lebkou, vyskytoval se hlavně v severní a střední Evropě. Někdy se odvozuje od Canis familiaris palustris přimísením krve severoevropského vlka (Canis lupus laniger). Považuje se za praotce severských tažných psů a větších plemen, jako špiců, samojeda, dog, boxera, buldoků, bernardýna, novofundlanského psa, landsera, leonbergera, mastifa, losího psa aj.
4. Canis familiaris leineri byl identifikován jako pes z mladší doby kamenné. Byl to velký pes s úzkou lebkou, která se nápadně podobala lebce křížence vlka a ruského ovčáckého psa. Považuje se za praotce chrtů, počínaje staroegyptským, přes saluki, afgánského chrta, barzoje až po grejhaunda, vipeta a italského chrtíka. Tvar lebky připomíná též irského vlkodava, skotského psa jeleního (deerhounda), jejichž původ je datován do pozdější doby železné.
5. V pozdější době bronzové se objevil v oblasti střední Evropy ještě další typ psa, nazvaný Canis familiaris matris optimae (pes bronzový). Byl to středně velký pes s nízkou lebkou, plochým čelem téměř beze stopu a s nízkou zašpičatělou nosní partií. Považuje se za praotce psů ovčáckých (čuvač, komondor, bobtail, begický ovčák, kolie, německý ovčák, velškorgi, perský ovčák, puli). Někteří badatelé jej řadí i na začátek vývinu některých jihoevropských a středoevropských honičů. Jeho objev v Evropě se dává do souvislosti s pohybem obchodních karavan, které ho pravděpodobně přivedly z východu. Předpokládá se, že na jeho vznik měl vliv paria, šakal nebo indický vlk (Canis lupus pallipes). O pariovi, který žil na Blízkém východě, však není jednotný názor, zda jde o zdivočelého psa domácího nebo o ochočeného psa divokého .
O původu psa na americkém kontinentě je nejméně informací. Zřejmě však mají samostatný původ a pocházejí z místních vlků (Canis lupus occidentalis). Na tvorbě loveckého indiánského psa se podílel i kojot (Canis latrans). Ze severu se zřejmě pes dostal na jižní kontinent a zde z něho vznikla tři plemena, která se podle vykopávek podobala dnešním evropským ovčákům, boxerům a jezevčíkům.
Evropští jižní psi jsou jiného původu než psi severní a obě skupiny nepocházejí z Evropy. U převážné většiny severských plemen se při zvětšování jejich formátu podílel bezpochyby především vlk evropský (Canis lupus). Vzhledem k tomu , že se vlk vyskytuje v různých velikostních i barevných rázech, mohl se stát prarodičem různých pozdějších plemen. Vlk habešský (Canis lupus simensis) má výrazně protáhlou hlavu, takže se mohl stát předchůdcem chrta egyptského, i když se v tomto případě mohl uplatnit svým dílem i paria. Tvar lebky vlka indického (Canis lupus pallipes) se blíží tvaru lebky psů ovčáckých a tibetský vlk (Canis lupus laniger) je zřejmě praotcem mohutných psů, kteří byli zvěčněni na asyrských kamenných obrazech. Je velmi pravděpodobné, že v historické době zmizela řada původních plemen psů z nich však mohly vznikat nové typy za přispění vlka nebo vzájemným křížením různých typů nebo již existujících plemen na okraji jejich regionu. Proto někteří autoři toto období nazývají dobou pestré směsi psích forem, z nichž vznikala nová plemena podle jejich upotřebitelnosti a podle požadavků člověka.
Sbližování psa s člověkem - lovcem začalo tím, že malá psovitá šelma sledovala jeho tlupu podle pachu zbytků potravy, které za sebou zanechával . Pes postupně zůstával v okolí tábořišť člověka a díky své ostražitosti hlásil štěkáním blížící se nebezpečí. Vazba psa na člověka byla postupně stále užší, neboť byla pro obě strany výhodná. Když člověk poznal, že pes má kromě vysokých sluchových schopností i vynikající schopnosti čichové, snažil se je aktivně využít. Štěňata, která divoká fena vrhla poblíž lidského obydlí, se člověk pokoušel odchovat v rodině, kde byla zpočátku předmětem her jeho dětí. Vzhledem ke sklonu psa respektovat člověka jako vůdce smečky začal později člověk využívat dospělé psy i při lovu zvěře. Pes záhy pochopil, že může lidem pomoci označením zvěře a jejím nadháněním a získat tak i pro sebe potravu. V této prvotní etapě člověk pouze vybíral výjimečně schopné jedince, cílený chov se nedá předpokládat, v této fázi vývoje lidé ochočovali i odchycená mláďata ovcí a koz a začínali je chovat v zajetí .
Člověk zpočátku využíval vynikajícího čichu a sluchu psa k hlídání sídlišť, k vyhledávání, k nadhánění, popřípadě k lovu zvěře. Schopnost psa k výcviku člověk v pozdějším období využíval cílevědoměji.
Velmi široké bylo využití tzv. psů válečných nebo bojových. Doklady o tomto způsobu využití jsou u starých Asyřanů, Babylóňanů, Féničanů, Egypťanů, Germánů, Řeků, Číňanů a Indiánů a bylo velmi různorodé. Kromě lehkého brnění buď na hlavě a krku, nebo po celém těle měli na sobě psi ostré hroty, kterými po vypuštění proti nepřátelskému vojsku zraňovali vojáky i koně . Jiným způsobem vyzbrojení válečných psů byly háky, kterými měli strhávat k zemi jak pěší, tak i jízdní bojovníky. Na brnění byly upevňovány i různé nádoby s ohněm a psi takto vybavení byli vysíláni do táborů vojsk před zahájením bitvy, aby zde zakládali ohně a působili zmatek. Ještě ve středověku byli cvičeni psi k přímému napadání nepřátelských vojáků, popř. domorodců v dobývaných územích. Využití psů v boji se dochovalo až do druhé světové války, během které sloužili jako nosiči protitankových min, kabelů pro zajištění spojení vojsk i jako pomocníci zdravotníků při vyhledávání a odvozu raněných z předních linií fronty.
Vzhledem k rozmanitosti různých typů psů a ke skutečnosti, že dochází nejen k pozitivní selekci, nýbrž i k záměrnému křížení psa domácího s vlkem (což je dokazováno na lebkách ), lze hovořit o chovatelské činnosti už u nejstarších národů. Zejména u starých Egypťanů (okolo roku 4000 př.n.l.) se předpokládají znalosti chovu psů, které měly za následek zlepšení užitných hodnot psa i některých exteriérových vlastností. Základem k tomu byly pravděpodobně praktické znalosti z chovu skotu, který se již v této době v Egyptě prováděl. Výsledky této činnosti jsou zachyceny na různých malbách, skulpturách a kresbách na papyru. Ve starém Egyptě bylo možno zaznamenat čtyři, dá se říc , plemena : 1. paria (v typu podobný špicovi ), jako hlasitý slídič, 2. delší nízký pes (podobný dnešnímu velškorgimu), 3. chrt s postavenýma ušima a oháňkou buď svěšenou, nebo stočenou nad zádí a 4. malý, špicovi podobný pes. Z doby rozvoje asyrské říše je dochován doklad o existenci asyrské dogy, která zřejmě vyšla z Canis familiaris inostranzewi, téměř s jistotou pochází z Tibetu, odkud se šířila přes Čínu a Indii na Dálný východ. Další šíření tohoto plemene, které je dokladem chovatelské činnosti předhistorických národů do Evropy a jeho vliv na rozvoj dalších plemen zde je téměř jistý.
Absolutní jistota o původu jednotlivých druhů domácího psa neexistuje. Stejně tak neexistuje absolutní jistota o původu a vývoji psovitých šelem a psa. Během let se může učinit objev , který změní nynější představy o vývoji. Proto neberte dosavadní výsledky za úplně konečné.
Použitá literatura:
Z. Špinar , Z. Burian : Paleontologie obratlovců . Academia Praha , 1984 .
E. Thenius : Phylogenie der Mammalia Stammesgeschichte der Saugetiere (einschliesslich der Hominiden) . Berlin , 1969 .
H. Kholová : Historie psího rodu . Práce , 1987
Z. Procházka : Chov psů . SZN , 1989
časopis Vesmír . 1997