Přepište kynologické dějiny! Proč? | MUJPES.CZ

Jsou dny, které člověku jistým způsobem změní život. Většinou se v nich stane něco, co člověka nějak poznamená nebo něco, čím získá cennou životní zkušenost. Pro tvora "potrefeného" atmosférou psích výstav, a mezi ně se s dovolením počítám, je užitečnou zkušeností každé výstavní "poprvé". První kroky ve výstavním kruhu, první ocenění "velmi dobrá", první známka "výborná", první vítězství ve třídě, první titul, první umístění na finálové "bedně", první vítězství ve skupině FCI. To vše se mi v předchozích letech, díky báječným psím kamarádům, postupně podařilo absolvovat. Mezi silné okamžiky patří i splnění některých přání, která si člověk hýčká. Toužila jsem od malička po pejskovi, mám ho. Doufala jsem v psíka šampiona, mám jich několik. Přála jsem si alespoň jednou dosáhnout na titul interšampion, mám doma čtyři. Přála jsem si navštívit nejprestižnější výstavy psů (evropské, světové, šampiona šampionů FCI, Cruft´s ..), podařilo se mi to. Hýčkala jsem myšlenku na úspěch ve světovém měřítku, a už ani to dávno není můj nesplněný sen. Jen jedna jediná věc mi nikdy, a opravdu věřte, že nikdy, nepřišla vůbec na mysl. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla stát na prvním místě finálové soutěže světové výstavy psů!

Mnohokrát jsem byla očitým svědkem velkých finálových vítězství na nejvyhlášenějších výstavách. Tleskala jsem a fandila všem nádherným a skvěle předvedeným psům, kteří měli nad ostatními cosi navíc. To cosi je většinou na první pohled odlišovalo od ostatních. Byl to dokonalý pohyb, elegance a celková krása, kvůli níž jsem ani nedýchala. Kromě individuálních soutěží mě vždycky zajímaly i soutěže chovatelských skupin. Snad proto, že jsem se několik let věnovala předtančení standardních i latinsko-amerických tanců, jsem s chutí sledovala souhru i soulad vícečlenných kolektivů. Vítězství chovatelské skupiny na světové úrovni je pro zahraničního chovatele srovnatelné s vítězstvím v loterii. Jeho jméno vejde ve známost, jeho stanice se stane vyhledávanou po celém světě, jeho odchovům stoupne hodnota. Tomu odpovídala i radost vítězů, na kterou jsem se dívala z tribuny.

Pro čtenáře věci zcela neznalé doplním, že v soutěžní chovatelské skupině musí být nejméně tři jedinci stejného plemene (maximální počet není omezen), pocházející z jedné chovatelské stanice po nejméně dvou různých matkách nebo otcích. Všichni musí být přihlášeni na dané výstavě a hodnotí se především jednotnost jejich celkového typu, což je i cíl, o jaký by se měl snažit každý chovatel. Soutěžící jedinci mívají obvykle stejnou nebo co nejpodobnější barvu srsti, případně kůže.

Na jaře roku 2001 jsem se svou mladou fenkou čínského chocholatého psa poprvé soutěžila ve čtyřčlenné skupině Modrý květ. Tehdy, na mezinárodní výstavě v Litoměřicích, proběhla naše účast ve stylu "Veni, vidi, vici". Skupina při své první účasti zvítězila a pak se ještě na dalších čtyřech mezinárodních výstavách dostala pokaždé na stupně vítězů. Už to je samo o sobě pěkná bilance, zejména u plemene, kde je každý jedinec originálem, ať v barvě nebo v celkovém vzhledu. Pomalu se o nás začínalo vědět. Účast naší skupiny na světové výstavě v Amsterodamu vyplynula tak nějak ze situace. Všichni členové (Brychtová, Fritsch, Pospíšil, Šimečková) se svými fenkami na výstavu stejně pojedou vystavovat, tak když už tam budeme, pokusíme se alespoň důstojně obejít kolečko po finálovém koberci. Jenomže postupem času nás to všechny dokonale vzalo. Nastalo shánění vhodného oblečení a obutí, nácvik stejného předvádění našich svěřenkyň, souhra pohybu i postoje. To vše výstavě přecházelo a vy se o tom můžete podrobně dočíst na www.nahaci.cz v článku nazvaném Světové vítězství.

Co se tam ale nedočtete, jsou naše pocity. Nevím jak ostatní, ale já jsem ani nestihla být nervózní. Nastupovali jsme do přípravného kruhu a mezi spoustou dalších skvěle vypadajících kolektivů (přihlášeno bylo 46 skupin z celého světa) i mezi dalšími dvěma věhlasnými skupinami čínských naháčů, jsme se snažili předvést tak, aby "naše holčičky", alespoň někdo vyfotil. Řekněme si na rovinu, že naším hlavním cílem byla propagace českého chovu v zahraničí a tomu jsme podřídili vše. Ještě než jsme se stačili trochu porozhlédnout, skupiny dostávají pokyn k nástupu na plochu. Následujících několik minut nikdo z nás nestihne vnímat okolí, hudbu, ani k nám směrovaný potlesk. Bedlivě sledujeme jen rozhodčího, naše fenky a sebe navzájem, abychom nic nepokazili. Od prvních kroků po příjemně modrém koberci už nejde rozjetý vlak finálové soutěže zastavit. Rozumíme si i beze slov a jen jednou se tiše radíme nad nejlepší variantou předvedení, která vyplynula ze situace a ze způsobu práce rozhodčího. Postupujeme do užšího výběru deseti skupin. Znovu předvádíme fenky v pohybu i v postoji. Rozhodčí vybírá bez určení pořadí tři skupiny finalistů. Tají se nám dech. Jsme tam! Určitě budeme na stupních vítězů! Na jakékoliv jiné úvahy není čas. Ještě nás čekají rozhodující minuty.

Vybrané týmy bojují o tři stupínky ke slávě. Právě tady se zhodnotí doba a kvalita tréninku. Tam, kde se člověku začíná točit hlava při představě "co se stane dál", nastupuje automatické provedení naučených figur i podvědomé jednání skupiny, jako celku. Tušíme, že nám předvedení vyšlo bez chybičky. Pak už jen klečíme na zemi, fenky vyrovnané před sebou, oči nehybně upřené na rozhodčího. Nikdy se nedozvíme, co nám lze vyčíst z tváří. Třetí nejsme! Nestihneme si téměř uvědomit, že nejhůře můžeme být druzí, když hlasatel vyhlásí i na druhé místo někoho jiného, než nás. A to je okamžik, který možná sami znáte. Z hrdel se nám vyderou spontánní výkřiky radosti. Čas se zastavil ve vzduchoprázdnu.

Nevím jak ostatním, ale mně hala kamsi zmizela a před očima mi běželo snad tisíc obrázků. Vidím svou Gessi jako malé štěňátko, vidím, jak si jí vybírám, vidím její první krůčky i první úspěchy. Vybavují se mi obličeje mnoha drahých přátel, kamarádů i známých, kteří nám drží palce a fandí, kteří nám pomáhali s přípravou a v duchu jsou teď s námi. Naší skupinu zahlédnu jakoby shora. Jirka Pospíšil s Ellií - chovatel mé Gessi a všech "modrokvětních" štěňátek. Ještě ani neví, že je světovým chovatelem čínských naháčů číslo jedna pro rok 2002 a pro letošek i jedním že čtyř nejlepších chovatelů na světě! Markéta Šimečková s Franceskou - co jsme se navymýšlely, naběhaly a rády nasháněly stejného oblečení pro naší skupinu! Petr Fritsch s Eyllin - právě on "má na svědomí" osídlení rodiny Fritschových krásnými čínskými naháči, on donesl domů toho historicky prvního. Také spatřím Haničku Pospíšilovou, Jirkovu nepostradatelnou manželku. Běží po rozkvetlé zahradě a za ní peláší smečka šťastných modrokvětních číňánků od nejmenších až po dospělé. Hanička má pro každého z nich kus lásky, péče i pomazlení. Pak je tu můj manžel, Lenka Fritschová, Honza Šimeček, naši nejbližší, bez kterých bychom tu nestáli. Nad námi všemi pak vykukuje Jitka Hořáková, jejíž manažerské cítění, předvídavost a trpělivost při "secvičných" nás posunuly do oblačných výšin kynologického Olympu.

Teď chápu, jak rychle může člověku před očima proběhnout ve zlomku sekundy kus života. Stavíme psí holčičky na nejvyšší stupínek světového věhlasu. Přijímáme gratulace a konečně jsme schopní postřehnout i potlesk diváků. Před námi po volné ploše popojíždí televizní kamera. A pak, najednou, jakoby se pohnula zem. Než se stačíme leknout, díváme se do objektivů snad padesátky fotoaparátů. Fotografové jsou natěsnaní jeden na druhého a každý se snaží udělat nejlepší záběr. Jeden z nich sundává ze stupňů kytici, která nahoře překáží, další posunuje pohár víc na kraj. Jsme šťastní, usměvaví a máme i slzy dojetí na krajíčku. "Tak nějak se musí cítit hvězdy show businessu", napadá mě. Hradba fotografů mění tvar, někdo klečí, někdo vystrkuje fotoaparát nahoru nad ostatní. Volají a mlaskají na psy, aby upoutali jejich pozornost. Ještě, že nám nehrají hymnu, určitě bychom to oplakali. Najednou také zjišťuji, jak je sportovcům, kteří získali titul Mistr světa. Vychutnávají si poznání, že jsou nejlepší z těžké celosvětové konkurence. Zdá se mi, že fotografování trvá neuvěřitelně dlouho, ale úsměv střídá úsměv.

Konečně je hotovo a před námi se znovu otevírá pohled na vstupní bránu a tribuny čestných hostů. Hlasatel nás vybízí, abychom oběhli čestné kolečko. Až doma mě napadlo, že ani nevím, jestli na nás mluvil anglicky nebo jak vlastně? Kroužíme po obvodu haly. Snažím se zapamatovat si každý krok. S největší pravděpodobností se taková chvíle dá zažít jen jednou za život! Vracíme se ke stupňům, Jirka Pospíšil zvedá nad hlavu pohár pro vítěze a mě svěřuje kytici čerstvých holandských květin. Máváme divákům a ze šťastného obláčku se pomalu vracíme zpět do běžného života. Potrvá ještě hodně dlouho, než si naplno uvědomíme, že jsme první českou chovatelskou skupinou, která zvítězila na světové výstavě. Vícekrát jsme museli vysvětlovat, odkud jsme a kde ta naše "Česká republika" vlastně leží (pojem Česko nikomu nic neříkal). Splnil se nám sen, o kterém směle můžeme tvrdit, že vlastně ani snem nestihl být. O takovém úspěchu se nám totiž vůbec nikdy nezdálo! Děkuji Jirkovi, Petrovi a Markétě, že mi pomohli poznat i tohle skvělé světové "poprvé". A vám přeji, abyste některý svůj velký sen prožili ve skutečnosti, jako my.

Chovatelská stanice Modrý květ - stručná faktografie
Soutěžící (na stupních vítězů zleva doprava):
Ch. Gessi Modrý květ (* 2.6.2000), 3x champ., 5x jun. champ., 3x BIG, 21x BOB, 14x CACIB ...
(Ich. Gingery´s Krimson N Clover x Etna Sasquehanna), maj: Ing. Libuše Brychtová (ch.s. z Haliparku)
Ch. Eylin Modrý květ (* 12.7.1999), 2x champion, BOB, 2x CACIB, Klubový vítěz ...
(Ich. Gingery´s Krimson N Clover x Ich. Beggy Modrý květ), maj. Lenka Fritschová (ch.s. Pupo-Haichi)
Ch. Francesca Modrý květ (* 25.11.1999), 2x champion, 1x res. BIG, 5x BOB, 3x CACIB, Národní vítěz ...
(Ich. Moonswift Prince Dante x Ich. Bára Modrý květ), maj. Ing. Markéta Šimečková (ch.s Prague Limit)
Ich. Ellie Modrý květ (* 12.7.1999), 3x champion, 3x BOB, Klubový vítěz, Národní vítěz ...
(Ich. Gingery´s Krimson N Clover x Ich. Beggy Modrý květ), maj. Jiří Pospíšil (ch.s. Modrý květ)

Ing. Libuše Brychtová - www.nahaci.cz