Faktory ovlivňující welfare v chovu osmáků degu (Octon degus) |MUJPES.CZ

Autor: Hesová Renáta (hesovar@vfu.cz)

Ústav ochrany a welfare zvířat a veřejného veterinárního lékařství, Fakulta veterinární hygieny a ekologie, Veterinární univerzita Brno, Česká republika

Souhrn: Osmáci degu (Octodon degu) jsou středně velcí hlodavci, kteří v posledních několika letech rapidně stoupli na oblíbenosti v zájmových chovech. Chybí ale dostatek adekvátních informací pro začínající chovatele, které mohou zajistit dobrou úroveň welfare v chovech. Nejdůležitější informací je, že osmáci nedokáží efektivně trávit jednoduché cukry a díky tomu u nich často dochází k poškození chrupu, cukrovce 2. typu a šedému zákalu. Zároveň je problémem informace, že osmáky lze chovat i jednotlivě. Tento způsob chovu je však naprosto nevhodný. Protože i přes dostatek času věnovaného chovatelem dochází u osmáků k poruchám chování, které nejčastěji vedou k sebepoškozování, barberingu nebo stereotypnímu chování. Tento článek pojednává o hlavních faktorech, které ovlivňují kvalitu welfare a jejich znalost může eliminovat zdravotní i etologické problémy v chovech tohoto druhu.

Klíčová slova: hystrikomorfní hlodavec, welfare, diabetes mellitus, barbering


Osmák degu (Octodon degus) je středně velký hlodavec, který patří do čeledi Octodontidae a pochází
ze západních svahů And severního a středního Chile, kde obývá komplexy složitých podzemních nor. Jedná se o velmi
sociální živočichy, kteří žijí ve skupinách. Osmáci se velice dobře adaptují na laboratorní prostředí. Běžně jsou používáni jako zvířecí model pro výzkum chování a mozkových funkcí, protože mají některé behaviorální rysy shodné s lidmi. Výzkumy jsou nejčastěji zaměřeny na sociální chování,
cirkadiánní rytmy, endokrinologii ale i některá onemocnění jako je diabetes mellitus, šedý zákal nebo Alzheimerova choroba (Jekl, 2001; Castro-Fuentes and Socas-Pérez, 2013). Okanoya et al. (2008) dokonce uvedli, že osmáci vykazují kognitivní schopnosti a schopnosti používat nástroje.

Mimo to se ale osmáci stali také populární mimazlíčky v USA a evropských zemích a takéjsou exhibováni v mnoha zoologických zahradách. Od roku 2005 se jejich počet v zájmových chovech rapidně zvýšil i v České republice. V porovnání s běžně chovanými hlodavci je množství kvalitních
informací o osmácích degu limitováno, i když se v posledních letech zvyšuje (Jekl et al., 2001; 2008). Právě pro jejich zvyšující se oblíbenost v zájmových chovech je potřeba věnovat zvýšenou pozornost faktorům, které ovlivňují jejich welfare a mají vliv na jejich chování a zdravotní stav.

Osmák degu (Octodon degus)

Osmáci patří do řádu hlodavců, infrařádu Caviomorpha, čeledi Octodontidae a spolu s činčilami, morčaty a dikobrazy se řadí mezi
hystrikomorfní, neboli dikobrazočelistné hlodavce. V dospělosti dosahují váhy mezi 170-300 g, tělesná délka se pohybuje okolo 300 mm, přičemž délka ocasu dosahuje až 170 mm. Typicky bývají samci větší než samice, a to o přibližně 10 %, avšak jinak jsou bez výrazného pohlavního dimorfismu. Hlavním znakem k rozpoznání pohlaví je vzdálenost rekta a prepuciálního otvoru, kdy samice mají oproti samcům tuto vzdálenost menší.
Samice dosahují dospělé velikosti mezi 6. a 8. měsícem věku (Lee, 2004). Pohlavní dospělost nastává mezi 3. a 4. měsícem věku, do chovu je však vhodné jedince zařazovat až po ukončeném 6. měsíci. Délka březosti se pohybuje v rozmezí 87-93 dní (Miles, 2022), délka estru trvá 18-21 dní, kdy v zajetí můžeme velice často pozorovat poporodní říji. Je však prokázáno že v tomto cyklu dochází k zabřeznutí pouze u 50 % jedinců. Proto je více než vhodné chovat samce odděleně od samic, aby nedocházelo k opakovaně vyvolávané říji, častým porodům a celkovému vyčerpání zvířat. Ve volné přírodě má samice 1 vrh ročně, a to během období dešťů, oproti tomu v zajetí je možné odchovat až 4 vrhy za rok. Z pohledu zachování dobrého welfare se však doporučují 2, maximálně 3 vrhy ročně (Kubiak, 2020). V prvním vrhu se zpravidla rodí 4-6 prekociálních mláďat (následně v
dalších vrzích 6-10 mláďat), která jsou plně osrstěná s prořezanými zuby a váhou okolo 14 g (Obr. 1). V prvních 3 týdnech po porodu mají mláďata špatnou termoregulaci (Jekl, 2021). Laktace u samic trvá 2-4 týdny.

Starší literatura (Skoupá, 2000) uvádí, že neexistují žádné barevné varianty tohoto druhu v zájmovém chovu. Za několik posledních let ale vlivem šlechtitelství došlo k vývoji několika barevných variet, jako např.: agouti (přírodní zbarvení), black (celočerná), punktschecke (malý podíl bílých
znaků), schecke (střední podíl bílé barvy), starkschecke (větší podíl bílé barvy) a sand (písková barva).

Zajímavostí je různorodost délky života. Různé zdroje totiž uvádějí různou délku.

Všechny se shodují, že v zajetí se běžně osmáci dožívají 5-8 let, zatímco vědecké články uvádějí, že v divočině se 85-90 % dospělých samců a samic nedožije 2 let (Ebensperger et al., 2013), literatura dostupná pro běžnou veřejnost a určená začínajícím zájmovým chovatelům (Skoupá,
2000) popisuje, že jedinci jsou schopni se ve volné přírodě dožít až 15 let. Rozdíl mezi dlouhověkostí v divočině oproti zájmovému chovu je přikládán zejména špatnému složení potravy v jehož důsledku dochází ke značným zdravotním komplikacím. Především k přerůstání zubů, diabetu a šedého zákalu.

Výživa

Osmáci degu patří mezi striktní býložravce s mikrobiální fermentací potravy v dlouhém klenutém slepém střevě, ke kterému dochází po žaludečním a autoenzymatickém trávení. Mají typický zubní vzorec I 1/1, C 0/0, P 1/1, M 3/3, celkem mají tedy 20 zubů. Po narození mají hlodáky bílou barvu a do ukončení 1. roku se zbarví do žluté až jasně oranžové barvy. Premoláry a moláry, které jsou rovné a hypsodontní, mají ve středu hluboce zahnuté okraje a jejich tvar tak nápadně připomíná osmičku. Odtud pramení název jejich čeledi a rodu. Neustále rostoucí zuby je důležité udržovat v dobré kondici podáváním různých materiálů ke žvýkání, včetně potravy obsahující vláknité složky, a různých netoxických dřevin k okusu (Edwards, 2009).
Osmáci jsou přizpůsobeni anatomicky i behaviorálně pro potravu o nízkém až středním obsahu nestrukturálních karbohydrátů (Brown and Donnelly, 2012). V přirozeném prostředí tvoří až 60 % jejich potravy bylinné listy. Významnou součástí potravy se stávají především sezónní semena keřů. Edwards (2009) poukazuje, že volně žijící osmáci konzumují výrazně vyšší množství mladých listů než vyzrálých starších listů. Tato preference je pravděpodobně způsobena tím, že mladé rostliny obsahují mnohem více vlhkosti a proteinů a méně strukturálních sacharidů než starší rostliny stejného druhu. Pokud bylo osmákům umožněno vybrat si z pěti druhů rostlin, preferovali výběr rostlin s nízkým obsahem vlákniny a vysokým obsahem bílkovin. Rostlinná vláknina je významnou a nezbytnou složkou potravy pro osmáky. Langer (2002) ve své studii uvádí, že osmáci zkonzumovali více jak 200 g vlákniny na kg sušiny. Gastrointestinální trakt je strukturálně přizpůsoben k podpoře symbiotického mikrobiálního trávení rostlinné vlákniny, zejména celulózy a hemicelulózy. Zároveň je u osmáků zcela přirozeným chováním koprofagie, kdy dochází ke zdokonalení
využití všech složek potravy. Přibližně 38 % výkalů produkovaných během 24 h bývá znovu požito, a to zejména v noci. Rostlinná strava konzumovaná osmáky ve volné přírodě a jejich přirozeném habitatu má přirozeně nižší obsah nestrukturálních sacharidů, jako jsou cukry a škrob. Proto si jejich tělo nedokáže s vyšším obsahem cukrů a škrobu v potravě poradit a často dochází k devastaci střevní mikroflóry. Zvýšený příjem nestrukturálních sacharidů v krmivu se podílí na rozvoji klinických onemocnění, včetně obezity, diabetu mellitu a dalších (Edwards, 2009; Jekl, 2021).

Výživa patří mezi jeden z nejdůležitějších a hlavních faktorů, které ovlivňují nejen zdravotní stavale především i welfare těchto zvířat. Často se setkáváme především v obchodech se zájmovými zvířaty s nedostatkem znalostí výživě konkrétního živočišného druhu a nebývá výjimkou, že jsou osmáci krmeni standardní krmnou směsí určenou křečkům, nebo morčatům, která rapidně zvyšuje hladinu krevního cukru (Spears et al., 1984).
Tyto krmné směsi jsou ale plné jednoduchých cukrů. Dále je bohužel smutné, že literatura dostupná na trhu, určená začínajícím chovatelům a laické veřejnosti,velice často uvádí, že je možné v nízkých dávkách podávat osmákům ovoce jako pamlsek (Skoupá, 2000; Velenská, 2007). Ale vzhledem k jejich mikrobiálnímu trávení je to naprosto nevhodné a je lepší pamlsky nahradit například sušenou či čerstvou zeleninou. Zároveň se neuvádí problematika zkrmování suchého pečiva. Vzhledem k vysokému obsahu škrobu, by tato složka měla být taktéž z potravy zcela vyloučena. Nehledě na to, že spousta začínajících chovatelů si mylně myslí, že pečivo může sloužit i pro obrušování hlodáků, což je naprostý nesmysl. Základní složkou krmné dávky je seno, které by mělo být podáváno ad-libitum. Vzhledem ke svému habitatu ve volné přírodě, jsou tito hlodavci velice dobře adaptováni na nízký příjem vody. I přes tuto skutečnost, by ale měli mít neomezený přístup k vodě. Zároveň bychom měli věnovat pozornost čistotě
napáječky. Osmáci jsou totiž citliví na infekci způsobenou bakteriemi rodu Pseudomonas, především v období od narození do věku 3 měsíců, proto je důležité zdroj vody v chovném zařízení pravidelně sanitovat (Jekl, 2021; Miles, 2022).

Sociální chování
Osmáci jsou velice sociální zvířata. Nejčastěji žijí ve skupinách o velikosti 5-10 jedinců, složených z 2-5 samic a 1-2 samců. Tato skupina potom sdílí svou potravu a zároveň i podzemní systém nor, který slouží jako bezpečné zázemí a úkryt (Jekl, 2021). Lee (2004) uvádí, že ve volné přírodě osmáci vytváří skupiny čítající 5-10 zvířat, z čehož se má za to, že se skupina skládá z příbuzných samic a 1-3 samců, přičemž uvádí, že příbuznost nebyla geneticky ověřena. Davis et al. (2016) při zkoumání genetické příbuznosti vyšetřováním 23 sociálních skupin napříč 2 populacemi došli k závěru, že genetická příbuznost mezi jedinci sociální skupiny nebyla významně vyšší než genetická příbuznost náhodně vybraných jedinců z obou populací. Výsledky studie naznačují, že socialita osmáků není podřízena příbuznosti a že jejich sociální sítě jsou ovlivněny místními podmínkami. Ačkoli bývají tito živočichové často popisování jako diurnální zvířata, mohou vykazovat proměnný chronotyp. V rámci jedné populace tak můžeme pozorovat jedince, kteří jsou především diurnální, ale stejně tak můžeme najít i jedince s noční či krepuskulární aktivitou (Jekl, 2021).

Nejdůležitějším sociálním faktorem ovlivňujícím welfare osmáků bylo zjištění faktu, že novorozenci, juvenilní mláďata a odstávčata odchovaná v zajetí individuálně bez rodičů vykazují v dospělosti behaviorální i nervové poruchy, které nejsou pozorovány u zvířat odchovaných rodiči.
Je možné najít samce v harému až 20 samic, pokud však v zajetí umístíme do chovného zařízení více samců pohromadě s jednou či více samicemi, může tato skutečnost vést k nežádoucí agresi mezi samci. Druhové komunikační signály jsou taktilní, vizuální, olfaktorické a sluchové. Počáteční kontakt mezi 2 osmáky může vyústit v kontakt „nos na nos“, pokračující očicháváním a ohmatáváním tělesných oblastí, jako je perineum, zadek a krk. Osmáci si často vyžadují pozornost formou allogroomingu vystavováním krku nebo pohyby čela pod bradu druhého zvířete. Jednotlivé vlny allogroomingu mohou trvat 10-15 min. Čichové informace mohou být vyměněny při taktilní komunikaci. Osmáci mají širokou škálu vizuálních
signálů. Od dvořících se samců, kteří udržují submisivní postoj, zatímco se přibližují k samici a při tom třesou předními končetinami nebo tělem, po třesení ocasu při agonistických setkáních. Zajímavý je i takzvaný „frisky-hop“, neboli hraný skok, což je lokomotorický rotační pohyb spojený s hravým chováním. Zároveň mají tito malí savci širokou škálu vokálních i mechanických signálů. Dokonalé je například alarmové volání, v podobě ostrého pištění, kterým upozorňují na nebezpečí. Cvakání zubů a dupání zadní končetinou jsou spojeny s varovnými signály spojenými s agonistickým chováním (Edwards, 2009).

Z těchto informací je patrné, že sociální vnitrodruhový kontakt je pro osmáky stěžejní pro zachování dobrého welfare. Zejména u jedinců chovaných v izolaci jsou často popisovány problémy, jako stereotypní chování a automutilace. Právě automutilace je jedním z nejčastějších poruch chování u osmáků. Mezi nejčastější stereotypní chování potom patří okusování klece, přehnané otírání obličejové části o klec, kontinuální čištění srsti nebo sezení nehnutě po hodiny na jednom místě v chovném zařízení. Tyto problémy se objevují i v případě, že majitel věnuje svému svěřenci dostatek času a pozornosti (Brown and Donnelly, 2012).

Management zájmového chovu
Adekvátní chovné zařízení je naprostým základem pro dodržení kvalitního welfare, ať už se jedná o velikost, vhodně zvolený materiál tak i volba patřičného a dostatečného enrichmentu (Obr. 2). Osmáci jsou velice aktivní živočichové, kteří s oblibou šplhají do výšek a rádi skáčou na
krátké vzdálenosti. Při zařizování chovného zařízení, bychom proto měli myslet spíš na jeho dostatečnou výšku než šířku. V posledních letech jsou velice oblíbená dřevěná terária, kombinovaná s pletivovou výplní. Ve spodní části se osvědčuje umístění skleněného akvária, případně plechového
šuplíku, zabezpečeného proti poranění, pro snadnou sanitaci a udržení čistoty. Naprosto nevhodné jsou plastové ubikace, protože osmáci plast velice rychle zdemolují svým hlodáním a nutkavou potřebu vše okusovat. Zároveň se malé částečky plastu dokážou dostat do trávicího traktu a způsobit zdravotní komplikace. Minimální rozměry klece pro chov maximálně 2 jedinců jsou 70 cm na šířku, 70 cm na výšku a 45 cm do hloubky. Pokud pro chov majitel zvolí tyto minimální rozměry, měli by být chovaní jedinci vypouštěni minimálně na jednu hodinu, jednou či vícekrát za den na větší plochu.

Osmáci jsou velice snadno ochočitelní, a proto nebývá výjimkou, že je zkušení chovatelé pouští volně po místnosti, která je zabezpečena před možným úrazem (např. zabezpečená elektronika). Rozteč jednotlivých ok v pletivu, případně tyček při kovové výplni, by neměla být větší než 2 cm,
aby nedošlo k úniku zvířat. Pro vybavení chovného zařízení by se neměli používat police z drátěného pletiva. Vhodnější je použít tlustší větve ovocných stromů, případně dřevěné police bez jakékoli chemické úpravy pro ochranu před intoxikací (osmáci je velice rychle okoušou). Klec by
měla být chovatelem pravidelně kontrolována, protože osmáci jsou velice inteligentní živočichové a rychle by mohli přijít na způsob útěku. Okolní teplota by se měla pohybovat v rozmezí 18-20 ˚C. Pro dodržení diurnálního cyklu by se měl udržovat světlený režim 12:12 h. Pro podestýlku můžeme použít nepřeberné množství substrátu, jako například borovicové hobliny, skartovaný obyčejný papír, nebo komerčně dostupné substráty.
Vůbec by se neměli používat piliny nebo kočkolit kvůli prašnosti a obsahu malých částic, které dokážou nepříznivě ovlivnit zdraví chovaného jedince. Jako enrichment je dobré využít co nejvíce přírodního materiálu. Například různé krychle ze sena či trávy, větve ovocných stromů i s listy. Velice dobře se dají použít i různá lana, běhací kolečka, a v oblibě jsou i zavěšené hamaky, ve kterých přes den osmáci rádi odpočívají.

Důležitá je (stejně jako u činčil) písečná koupel pro zbavení se přebytečného kožního mazu a udržení srsti v dobré kondici. Je nutné používat právě písek pro činčily, u jiných písků hrozí výskyt ekzémů, případně obsah škodlivých látek. U mořského písku je pak rizikem velký obsah soli. Tuto koupel je vhodné překládat min. 2krát týdně (Jekl, 2021; Skoupá, 2000).

Podstatným aspektem dobrých podmínek welfare je i správná manipulace. Vzhledem ke snadné ochočitelnosti, je nejsnazší naučit chovaného jedince na občasnou manipulaci, tak že si sám vleze do ruky. Případně opatrně podebíráme pod celým tělem. Nikdy nechytáme osmáky za ocas. Osmáci mají totiž ocas pokrytý tenkou a citlivou kůží a v případě manipulace za tuto část těla dochází velice snadno k prasknutí a svlečení kůže. Pokud ke svlečení dojde, je jedinou možnou léčbou amputace ocasu proximálně k postižené části (Jekl, 2021; Skoupá, 2000).

Nejčastější zdravotní potíže
Mezi nejčastější zdravotní problémy osmáků degu patří onemocnění dentice, kožní problémy a oční onemocnění. Ve studii provedené na 300 zvířatech tohoto druhu se dentální problémy vyskytovali u 60 % pacientů z toho 75,8 % byli jedinci starší 2let. Kožními problémy, do kterých bylo zahrnuto sebepoškozování a barbering, byly prokázány u 36,67 % případů z toho se v 50 % vyskytovaly u jedinců mladších 2 let. Poruchy chování byly příčinou kožních problémů ve 40 případech a 20 případů bylo spojených s dentální patologií. Výrazně vyšší byla frekvence dentálních onemocnění u zvířat starších 2 let, oproti tomu kožní problémy byly mnohem častější u zvířat mladších 2 let. Mezi další časté poruchy patří průjem zapříčiněný dietární chybou, obezita, traumatická poranění měkkých tkání (kousnutí a stažení ocasu) a fraktury. Pouze 13 % zvířat bylo naprosto zdravých (Jekl,
2021; Jekl et al., 2011).


Dentální problémy
Dentální onemocnění je, jak bylo již zmíněno výše, nejčastějším onemocněním u osmáků, zejména u zvířat starších 2 let. Zásadní příčinou pro rozvoj dentálních problémů jsou dietární faktory, traumatická zranění, nedostatek žvýkacího materiálu, sloužícímu k okusu a broušení hlodáků, metabolická a infekční onemocnění, neoplazie a v neposlední řadě i vývojové a genetické faktory (Jekl, 2021).
Při studii, kterou provedl Jekl et al. (2011) byla malokluze řezáků sekundárním výsledkem ke koronální elongaci lícních zubů. Pouze ve 3 případech z celkově postižených 180 jedinců bylo příčinou traumatické poranění. Jekl (2021) uvádí, že hypotézou pro nižší intenzitu obrušování zubů je snížené žvýkání méně abrazivní potravy, které má za následek elongaci kontinuálně dorůstajících lícních zubů. Nedílnou součást na rozvoji dentálních problémů má i špatné složení krmné dávky, a to konkrétně při zkrmování vysokokalorických krmiv, které obsahují nežádoucí koncentraci fosforu, nebo nepřiměřený poměr fosforu a vápníku. U osmáků krmených peletami s vysokým obsahem fosforu a normálním obsahem vápníku (1:1) se vyvinulo do 6 měsíců onemocnění všech zubů (depigmentace řezáků, hypoplazie skloviny, porucha tvorby dentinu a cementu, a elongace apikálních a koronálních lícních zubů), včetně prořídnutí mandibulární kosti. Klinické symptomy jsou většinou nespecifické a zahrnují redukci příjmu krmiva, změnu v preferenci krmiva a progresivní ztrátu váhy. Sekundárně se může objevit hypersalivace, která může mít za následek dermatitidu a cheilitidu. Ve spoustě případů se s dentálním onemocněním spojuje i barbering, který koreluje s excesivní salivací. Zároveň můžeme pozorovat i nádorové onemocnění, elodontom, které je nejčastěji spojováno právě s dutinou ústní a chrupem. První případ tohoto onemocnění u osmáků byl popsán na samci v roce 2008. Patofyziologie elodontomu u osmáků je však stále nejasná (Jekl, 2021; Jekl et al., 2008).

Kožní problémy – alopecie a barbering
Jednou z hlavních poruch spojených především s kvalitou úrovně welfare osmáků jsou kožní problémy – konkrétně barbering (automutilace, žvýkání srsti), zapříčiňující alopecii. Nejčastější příčinou tohoto chování je behaviorální diskomfort spojený s anxietou, nebo stereotypním chováním, především u zvířat mladších 2 let. Mezi hlavní spouštěče tohoto chování bývá: nevhodná velikost klece, nedostatek pohybu, nevyhovující podestýlka, chov jedince místo skupiny, nevhodný světelný režim a vysokokalorická strava. U starších jedinců může být barbering spojen s dentálními problémy. Barbering může být také pokračování sociálních interakcí v rámci skupiny, kde více dominantní jedinci přerůstají ostatní. Postižené zvíře si pak okusuje nebo olizuje distální části končetin, ocas a mediální části stehen. Oblasti alopecie, které lze zaznamenat i okolo nozder, nevykazují známky zánětu, nebo
odřenin, ale dochází u nich k sekundární infekci (Brown and Donnelly, 2012; Jekl, 2021). Takzvaný self-barbering
(automutilace) předních končetin a barbering způsobený zvířaty v chovné skupině je nejčastěji zapříčiněn poruchami chování a dentální patologií. Z celkových 300 vyšetřovaných zvířat, bylo 110 postiženo kožními problémy (Jekl, 2011). Léčba těchto problémů nejčastěji spočívá v úpravě podmínek chovu, jako je větší klec, skupinový chov, poskytnutí vhodného substrátu a písečné koupele a krmení potravou s vysokým obsahem vlákniny (Jekl,
2021). Pokud jsou osmáci v zájmovém chovu chováni o samotě, nebo pokud nemají optimální příležitost pro vyhledávání potravy, může se u nich velice jednoduše vyvinout stereotypní chování nebo automutilace (Longely, 2009). Na to by chovatele při pořizování tohoto druhu měli vždy myslet a pořizovat si minimálně pár.


Šedý zákal a diabetes mellitus
Třetím nejčastějším zdravotním problémem, který se objevuje v chovech osmáků degu je šedý zákal (Jekl, 2011). Bilaterální nebo unilaterální šedý zákal je běžný u starších jedinců, jehož příčinou může být potrava s vysokým obsahem snadno stravitelných sacharidů nebo diabetes mellitus. Datiles and Fukui (1989) zjistili, že osmáci mají v oční čočce vyšší aktivitu aldosteronreduktázy (enzym, který katalyzuje přeměnu glukózy na sorbitol) oproti pískomilům a krysám. Právě nahromadění sorbitolu způsobuje neprůhlednost čočky, tj. šedý zákal. Pokud byl u osmáku experimentálně vyvolán
diabetes mellitus, šedý zákal se u zvířat rozvinul během 4 týdnů (Brown and Donnelly, 2001).

Hystrikomorfní hlodavci mají rozdílnou strukturu a nižší fyziologickou aktivitu inzulinu (pouze 1-10% aktivita) v porovnání s jinými savci. V důsledku toho pak dochází ke kompenzaci snížené biologické aktivity inzulínu zvýšením jeho koncentrace, pomalým rozkladem a zvýšením počtu inzulinových receptorů. Proto nejsou osmáci schopni regulovat koncentraci glukózy tak dobře jako jiní savci. U jedinců krmených lehce stavitelnými cukry se velice snadno vyvine hyperinzulinemie s následným šedým zákalem a diabetem 2. typu. Patologické léze související s diabetem u osmáku zahrnují
kortikální šedý zákal, ztučnělá játra, amyloidní ložiska v pankreatu a hyperplazii a hypertrofii Langerhansových ostrůvků. Klinické příznaky zahrnují obezitu, ztrátu váhy, polyurii, polydipsii a gastrointestinální dysbiózu. Diagnóza se zakládá na stanovení perzistentní hyperglykémie (> 200 mg/dl [11
mmol/l]), hypercholesterolémie, glykosurie a ketoacidózy (Jekl, 2021).

Zájmový chov osmáka degu za několik posledních let enormně nabyl na popularitě. Na trhu je však jen pramálo aktuální literatury pro laickou veřejnost a začínající chovatele s adekvátními informaci, díky kterým by byla co největší šance na zajištění kvalitních podmínek welfare. Přibývá sice odborné literatury na téma welfare, které se v zájmových chovech stává novým trendem, a přibývá i vědeckých článků zaměřených na chov osmáků degu. Jen pramálo takových informaci se ale dostává mezi širokou veřejnost. Nejčastějšími faktory, které negativně ovlivňují welfare v chovech
osmáka degu je špatné složení potravy, nevhodně zvolené chovné zařízení s nedostatkem enrichmentu a v neposlední řadě i chov jednotlivců. Stále lze v literatuře určené veřejnosti najít informace s možností občasného krmení potravy obsahující lehce stravitelné cukry, jako je například ovoce, stejně, jako možnost chovu osmáka, jako izolovaného jedince. Bylo však prokázáno, že i přes věnování nadměrného množství času a společnosti člověkem, nenahradí tato skutečnost přítomnost jedince stejného druhu a dochází k rozvoji poruch chování. Mezi takové poruchy nejčastěji patří stereotypie, automutilace, barbering a okusování klece. Nejčastějšími zdravotními komplikacemi, které ovlivňuje i správné welfare, jsou
dentální problémy (přerůstání hlodáků, ale i molárů a premolárů), šedý zákal a diabetes mellitus 2. typu a v neposlední řadě ložiska alopecie, zapříčiněná automutilací nebo barberingem. K veřejnosti by se mělo dostat více adekvátních informací o správném managementu chovu osmáka degu a možnostech na zlepšení jejich welfare. Stejně, jako je v některých zahraničních zemích povolen chov morčat pouze ve skupinách, bylo by dobré přemýšlet i nad podobným opatřením v chovu osmáka degu.
 

Literatura: 
1. Brown, C., Donnelly, T. M. 2001. Cataracts and reduced fertility in degus (Octodon degus). Contracts secondary to spontaneous diabetes mellitus. Lab Animal (NY) 30 (6): 25-6.
2. Brown, C., Donnelly, T. M. 2012. Nemoci drobných savců. In: Quesenberry, K. E., Carpetner, J. W.: Fretky, králíci a hlodavci: Klinická medicína a chirurgie. Díl 1 (3 rd ed.). Medicus veterinarius, Plzeň, pp. 368-369.
3. Castro-Fuentes, R., Socsas-Pérez, R. 2013. Octodon degus: a strong attractor for Alzheimer research. Basic Clinical Neuroscience 4 (1): 91-
96.
4. Datiles, M.B., Fukui, H. 1989. Cataract prevention in diabetic Octodon degus with Pfizer's sorbinil. Current Eye Research 8 (3): 233-
237.
5. Davis, G. T., Vásquez, R.A., Pouline, E., Oda, E., Bazán-León, E. A., Ebensperger, L. A., Hayes, L. D. 2016. Octodon degus kin and social structure. Journal of Mammalogy 97 (2): 361-372.
6. Ebensperger, L. A., Tapia, D., Ramírez-Estrada, J., León, C., Soto-Gamboa, M., Hayes, L. D. 2013. Fecal cortisol levels predict breeding but
not survival of females in the short-lived rodent, Octodon degus. General and Comparative Endocrinology 186: 164-171.
7. Edwards, M. S. 2009. Nutrition and Behavior of Degus (Octodon degus). Veterinary Clinics of North America: Exotic Animal Practice 12 (2): 237-253.
8. Jekl, V. 2021. Degus. In: Quesenberry, K. E., Orcutt, C. J., Mans, Ch., Carpenter, J. W.: Ferrets, Rabbits, and Rodents: Clinical Medicine and Surgery (4 th ed.). London, UK, pp. 323-333.
9. Jekl, V., Hauptman, K., Knotek, Z. 2011. Diseases in pet degus: a retrospective study in 300 animals. Journal of Small Animal Practice 52 (2):
107-112.10. Jekl, V., Hauptman, K., Skoric, M., Jeklova, A, E., Fictum, P., Knotek., Z. 2008. Elodontoma in a Degu (Octodon degus). Journal of Exotic Pet Medicine 17 (3): 216-220.
11. Kubiak, M. 2020. Degus. Handbook of Exotic Pet Medicine, Wiley [online]. [vid. 2022-07-21] 
12. Langer, P. 2002. The digestive tract and life history of small mammals. Mammal Review 32 (2): 107-131. ISSN 0305-1838.
13. Lee, T. M. 2004. Octodon degus: A Diurnal, Social, and Long-lived Rodent. ILAR Journal 45: 14-24.
14. Longley, L. 2009. Rodents: dermatoses. In: BSAVA Manual of Rodents and Ferrets. 2nd edn. Eds M. Keeble and M. A. Meredith. BSAVA, Gloucester, UK. 107-122.
15. Miles, S. 2022. Guide to veterinary care and management of degus. In practice vol. 44: 26-30.
16. Okanoya, K., Tokimoto, N., Kumazawa, N., Hihara, S., Iriki, A. 2008. Tool-use training in a  species of rodent: the emergence of an optimal
motor strategy and functional understanding. PLoS One 3 (3): e1860.
17. Palacios, A. G. a Lee, T. M. 2013. Husbandry and Breeding in the Octodon degu (Molina 1782).
Cold Spring Harbor Protocols 2013 (4).
18. Skoupá, L. 2000. Osmák degu jako domácí zvíře: porozumění a správná péče: rady pro správný chov: rádce pro chovatele začátečníky. Praha: Jan
Vašut.
19. Spear, G.S., Caple, M. V., Sutherland, L. R. 1984. The pancreas in the degu. Experimental and Molecular Pathology 40 (3): 295-310.
20. Velenská, N. 2007. Hlodavci. Rudná u Prahy, Robimaus.