INFO O CENÁCH DOPRAVY: ceny dopravy jsou nastaveny v košíku a jsou závislé na celkové hmotnosti a výši objednávky. Liší se podle zvolené přepraní společnosti. Dopravu ZDARMA poskytujeme u České pošty při objednávce nad 1600Kč do 31kg, zásilkovna při objednávce nad 1600Kč do 10kg, DPD Pickup od 699Kč do 4.9kg, PPL nad 2000Kč do 31kg, ROZVOZ BRNO - při objednávce nad 1000Kč bez omezení hmotnosti. Příjemné nakupování a děkujeme za přízeň.

Ježíšku...já vím, že nejsi.

Po pár článcích na vánoční téma včetně receptů na cukroví pro psy jsme se při úváhách, co napsat letos, setkali s tímto textem. Moc se nám líbil a tak si ho, s uvedením autora, dovolujeme převzít. Hezké vánoce. 
 
MILÝ JEŽÍŠKU, TAK JSEM SE PO LETECH ROZHODL, ŽE TI NAPÍŠU. JÁ VÍM, ŽE NEJSI, JEŽÍŠKU, VÍM TO UŽ STRAŠNĚ DLOUHO, UŽ JAKO MALÝMU KLUKOVI MI DOŠLO, ŽE NEJSI, PROTOŽE JINAK BYS MI DÁVAL VĚCI,KTERÝ OPRAVDU CHCI, A NEJENOM TY, KTERÝ POTŘEBUJU.
 
Jen si vezmi ty Vánoce s rukavicemi, vzpomínáš? Dlouho dopředu jsem doma několikrát zřetelně pronesl, že palčáky jsou pro malé děti. Palčáky nenosil ani krtek s kalhotkami. Rodiče neměli pochopení. Prsty se ti budou hřát o sebe, to je zdravé na krevní oběh, poučila mě matka. Nerozuměla ničemu. Bylo mi jasné, že mi dřív či později vrazí palčáky, a tak jsem ti napsal, že chci prstové. Pro jistotu. A pak přišel Štědrý večer, pod stromečkem dárků nepočítaně a já si říkal: Vyzrál jsem na to, napsal jsem včas Ježíškovi, takže palčáky nebudou.
S čerstvě rozbalenými palčáky v ruce, moldánky v očích a smutkem v duši jsem udeřil na matku s dotazem, jestli jsou ty rukavice od tebe, nebo od koho vlastně. Kdybys, Ježíšku, věděl, jak mě palčáky ponižovaly. Jeden prst a k tomu bambule na všechny ostatní. Dospělí chlapi měli pořádné rukavice s pěti prsty (někteří dokonce kožené- i členové hradní stráže!) a já se tu měl šourat s rukama zabalenýma v tom ponižujícím pleteném pytlíku. Říkal jsem si, že to přece není možný, že se někde stala chyba, vždyť ty máš plnit přání těch, kteří ti napíšou, a ne jejich rodičů.
Matka moje milá na mě upřela pohled, kterým jako by zvažovala, jestli už jsem dost velký, a pak mi vážně oznámila: Podívej, chtěla jsem ti to říct až na jaře, ale Ježíšek není. Proč se taková hrozná zpráva má sdělovat zrovna na jaře, nevím dodnes. Možná to byla z její strany improvizace pronesená pod dojmem úvahy, že na jaře už člověk nenosí rukavice, takže to nebude tolik bolet.
Bolelo to hodně. Zrada to byla, Ježíšku, abys věděl. Jakto, že nejsi? Kde se dovolám pomoci? Kdo mě zachrání od palčáků? Probulel jsem celé Vánoce. Utíral jsem si slzy do palčáků a jejich drsná vlna mě škrábala do očí. Byl jsem ochoten se smířit s tím, že mi pošleš palčáky, ale to, že nejsi, jsem od tebe nečekal, Ježíšku. Přesto jsem se letos rozhodl, že ti napíšu. Protože kdybys náhodou byl, snad bys mohl pár věcí vyřešit, víš? Neboj, nejde mi o palčáky. Rukavice už dávno nenosím, na krevní oběh je to nejlepší. Nenosím ani čepici. Navíc jsem výdělečně činný, takže si základní věc, jako jsou boty, kalhoty, ponožky a tak, umím pořídit sám. Kromě toho vlastně tolik nepotřebuju, protože když na něco nemám, prostě na to zapomenu. To ti je, Ježíšku, moc výhodná strategie. I tak to, pravda, chce mít na spoustu věcí peníze, protože na jídlo, teplo, světlo a ještě pár drobností se zapomenout nedá. Ale tím se netrap, to zvládnu sám. Trochu mi dělá starost cena benzínu, to je pravda, s tím bys mohl něco udělat, ale to je asi nad tvoje síly, viď? No, kdyby to šlo, zkus to, to by byl vážně moc dobrý dárek pro spoustu lidí. Nemusíš to přehánět, stačilo by srazit cenu tak na polovinu, co říkáš?
Ne, počkej, ten benzín si škrtni, Ježíšku, to jsem se nechal unést, kvůli tomu bych ti přece nepsal, zvlášť když vím, že nejsi.
Šlo mi o něco jiného. Podívej, Ježíšku,na tomhle světě je spousta špatností, jen se kolem sebe podívej.Těch válek a hladu a hamižnosti a vyčůranosti a zničenýho životního prostředí, dýchat se to nedá. Tuhle jsem si pustil televizi a tam ukazovali, jak vypadá inverze nad velkým městem. Viděl jsi to někdy, Ježíšku? Celý město zmizí pod takovou jakoby hladinou z mlhy a koukají jen špičky kostelů a věží a někdy ani to ne. Lidi v tom žijou, chodí do práce, rodí děti, Ježíšku, to je strašně špatně zorganizovaný, s tím bys měl něco dělat. To bych si fakt přál, jako kdysi ty rukavice, co mi dodnes dlužíš. Protože, Ježíšku, mně se zdá, že my lidi- teda, jak se říká "lidstvo" - s tím už nic nenaděláme. Ono je to tak trochu nad naše síly, a tak v tom chodíme, žijeme, mluvíme, milujeme se, děláme, že to nevidíme, stromy v tom rostou a děti v tom běhají.
A nejen děti v tom běhají, i psi se v tom venčí. Protože psi v tom musí žít s námi, Ježíšku, nemají na výběr.Tuhle jsem koukal na jednoho takovýho psíka malýho. Byl děsně starej. Tak starej Ježíšku, že už neviděl a snad ani neslyšel a místy byl plešatej. Jeho pán byl taky strašně starej, hubenej, shrbenej, kabát na něm jen visel a na krku měl zvadlou, povislou kůži, jakou mívají slepice. Vyšel z domu a psíka nesl v náručí. Jenom zplihlý chuchvalec jemného chmýří to byl, Ježíšku, nic víc. Pán ho postavil na zem, námahou u toho sípal, a pes stál a nehýbal se. Očima, co už se vůbec neleskly, jak byly slepené, a všechno světlo, co na ně dopadlo, pohltily jako voda v bezedné studni, zíral před sebe a stál. Jen se tak nezadržitelně třásl. "Pojď, Tobíšku", vyzval ho pán. Pes zvedl hlavu, jakoby něco zaslechl. "Pojď, Tobíšku", zkusil to pán ještě jednou, vytáhl z kapsy malý červený balónek a naznačil, že ho hází do trávy. Tobíšek udělal krok a zadní nohy ho zradily. Dosedl na cestičku a bezradně zůstal sedět. Pán se k němu skláněl a prosil ho: "Pojď, Tobíšku, pojď". Pes se ještě jednou pokusil zvednout, ale marně.
Doteď je vidím, shrbeného pána a bezmocného psa. První prosí o trochu naděje, že ještě budou chvíli spolu, že ještě bude mít život trochu smyslu, a druhý se mu snaží tu naději dát. Znovu a znovu se pokouší zvednout zchromlé tělo. Znovu a znovu se snaží poslechnout příkaz, který se kdysi naučil a který k němu proniká slábnoucími smysly. A z dálky slyší "Pojď, Tobíšku".
 
Víš co, Ježíšku, vykašli se na to, co maj lidi špatně organizovaný. Nech je, ať dýchají, co si natropili. Prostě si to škrtni stejně jako benzín a palčáky. Já bych si totiž, Ježíšku, ze všeho nejvíc přál, aby Tobíšek vstal a utíkal za červeným míčkem jako kdysi. Moc bych si přál, aby se rozběh, víš, Ježíšku?
 
JÁ VÍM, ŽE NEJSI.
 
Autor: Jan Jirák