Klinická (veterinární) etologie | MUJPES.CZ
Mohlo by se jednat o volné pokračování článku zveřejněného před časem pod názvem „Behaviorální terapie“. Ve své podstatě tomu tak je, i když tentokrát je zdůrazněn význam motivace vlastnit psa, která je brána jako předpoklad kladných nebo záporných stavů psa samotného. Pes jako sebeidentifikace v psychosociální, osobnostní a etické profilaci jeho majitele. Určitě je to zajímavé téma. Jiný úhel pohledu.
Článek byl zpracován opět na základě článku jiného a to článku „Dominantná teritoriálna agresivita u psa“ publikovaného v časopise Veterinářství 1/99, jehož autorem je MVDr. Anton Hvozdík, CsC. z Univerzity veterinárního lékařství z Košice. Jednalo se o článek, který bylo nutné opět upravit. Cílem úprav nebo vysvětlivek v textu, příp. zjednodušení některých pasáží byla snazší srozumitelnost pro širší kynologickou veřejnost. Ambicí zveřejnění článku na tomto místě, byť v upravené podobě, je upozornit na danou problematiku více majitelů psů, kteří by, jak doufáme, mohli ovlivnit další majitele nebo budoucí majitele dalších psů ve výběru nebo doporučení psa určitého plemene do určitých podmínek a k vhodným majitelům. Možná naivně předpokládáme, že bychom tak mohli zabránit alespoň v několika případech zbytečným konfliktům mezi člověkem a psem, které vyplývají z neznalosti věci.
V textu je opět vzpomínán rozdíl mezi patologickým a problémovým chováním zvířete. Jako problémové se označuje chování, které je etologicky normální (štěkání, značkování, vyhrábávání), ale člověku nepříjemné a je výsledkem nezvládnutí zvířete. Naproti tomu vlastní etopatie (patologické chování) je dysfunkční stav psa, který má neurologickou anebo animálně - psychiatrickou podstatu (neuróza, psychotická agresivita atd).
Podívejme se blíže na případ čtyřletého rottweilera.
Seznámení se situací:
Rodina majitele psa žila ve městě s 11letou dcerou ve vlastním domě. Chování psa se vyvíjelo postupně a jeho spouštěcím podnětem bylo startování auta a jeho počáteční pohyb. V prvních fázích patogeneze bylo štěkání (vokalizace psa) a náznaky útěku za odjíždějícím autem. V další fázi se repertoár chování zpestřil a zintenzívnil a to v podobě pokusů zachytit výfukovou hadici odjíždějícího auta. Po několika úspěšných úchopech došlo u psa k inhalaci výfukových plynů následkem čehož upadl do bezvědomí. Po procitnutí intenzívně pil vodu a odebíral se labilní chůzí k místu odpočinku. Majitel psa vyjádřil domněnku, že se u něj vytvořil návyk na oxid uhelnatý, který byl obsažen ve výfukových plynech. Jednotlivé epizody chování se vztahovaly jen na auta návštěvníků rodiny. Na jiná auta pes tímto chováním nereagoval, i když dopravní ruch v okolí domu byl značný. První projevy chování psa majitel nezaregistroval. Později, kdy bylo toto chování výraznější byl již sám svědkem několika podobných situací. Pes na jeho přítomnost reagoval močením, kálením a pokusy o útěk. Na cílené zákazy pes zprvu reagoval nerozhodně, později je ignoroval. Vážnou komplikací byly útoky psa na děti hostů majitele, které si spolu spontálně hrály. Výpady nevznikaly v průběhu společných her dětí se psem, pes reagoval na základě jejich intenzivního smíchu a rychlých pohybů. Při útocích chyběly symptomy ofenzivní hrozby (vrčení, mimika, postoj), pes útočil nečekaně skokem na tvář a krk dětí. Dcera majitele byla vystavena tomuto chování jen v případě, že se pokusila své kamarádky chránit. Majitel se pokusil v době potencionálních kritických situacích psa izolovat. Když bylo jeho jednání neúspěšné, vyhledal odbornou pomoc. Majitel psa kromě běžného pohovoru měl vyplnit také eto-dotazník a Freiburský osobnostní dotazník. Po zběžném pročtení vyplnění obou dotazníků odmítl.
Stanovení diagnózy:
Plemeno rottweiler má z hlediska etologického profilu vysoký stupeň percepčně - kognitivní inteligence (schopnost vnímání a zařazování vědomostí o osobách, objektech a situacích do schématu, který vzniká v procesu učení na základě předchozích zkušeností – zjednodušený výklad, pozn.red.), nízkou reaktivitu a vysokou hladinu negativních emocí, která se projevuje agresivním chováním. Pes tohoto plemene má vyšší stupeň agresivity než fena. U psů ve věku 2-3let je obzvlášť vysoká hladina testosteronu jako faktoru, který podmiňuje agresivní chování. Uvedená forma chování je tedy standardizována geneticky, fyziologicky a etologicky. V diagnóze se vycházelo z předpokladu obrany teritoria, i když ta sama o sobě nemusí zahrnovat agresivní chování. Kromě toho agresivní chování obranného typu vzniká v postupnosti jednotlivých fází teritoriálního chování (registrace podnětu, vyčkávací fáze, přibližování atd.) a v tomto případě se nejednalo o ucelený soubor teritoriálních aktivit. Další skutečností branou v úvahu při stanovení diagnózy byla ignorace příkazů majitele psa. V této souvislosti byl pes označen za dominantního jedince globálního typu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o areál domu, tedy jeho teritorium, byla vyslovena diagnóza dominantní teritoriální agresivity neurotického typu. Projevy psa vůči dětem byly klasifikovány jako tzv. přeskoková aktivita (agresivní chování orientované na náhradní objekty).
Navržený léčebný postup:
Na přání majitele byl zvolen postup nejjednodušší a byl mu injekčně aplikován hormonální preparát na bázi progesteronu. Po výrazném zlepšení zdravotního stavu ve stále nižších dávkách. Po dobu léčby etopatie ustupovali (2.-3. týden) na konci 8.týdne již nebyli zaznamenány. Na konci desátého týdne se začaly objevovat první příznaky návratu problémů, které byly stále intenzivnější. Navzdory upozornění, že pouze hormonální terapie tento problém nevyřeší, klient nechtěl měnit své rozhodnutí. Byl mu nabízen a vysvětlen komplexní terapeutický postup, který zahrnoval kromě podávání psychofarmak také behaviorální a enviromentální léčbu. Princip behaviorální terapie spočíval v možnosti psa nově získat paradoxní zkušenost (odjíždějící auta by při jeho kladné reakci postupně zpomalovala až by zastavila). Pro environmentální terapii (environment – životní prostředí) bylo doporučeno parkovat auta mimo areál domu a umožnit psovi více sociálních kontaktů.
Klient se - s odvoláním na náročnost terapie - rozhodl pro eutanazii.
Diskuze:
Nejčastějším problémem v chování psa je agresivita. Může se jednat o vrozenou dispozici a z hlediska této klasifikace existuje jejich 20 forem. Pokud je agresivita vřazená do normálního repertoáru chování je funkční. Kontrolovaná vytváří sociální hierarchii ve skupině, při které se regulovaným způsobem vytváří pozice typu „submisivní a dominantní“. Tyto zákonitosti platí jak ve vztahu pes – pes, tak ve vztahu pes – člověk. Dominantní teritoriální agresivita patří mezi vrozené mechanismy chování. V případě psa byla diagnostikována jako etopatie neurotického typu. Neuróza je emocionální, funkční porucha chování bez důvodu, který by pramenil ze zdravotního stavu psa (somatická příčina). U psů, které mají všeobecně vysokou hladinu emocionality se neurózy vyskytují často.
Skutečnost, že klient odmítl vyplnit předložené dotazníky značně stěžovali zjištění příčiny etopatie. Ze zkušenosti terapeutů i mnohých zahraničních klinik lze konstatovat, že mnozí klienti mají psychologické zábrany k dotazníkům, které vyplývají z vlastních pocitů nezvládnutí vztahu a chovu psa a odhalení svých povahových rysů jinou osobou. Tyto postoje se dají pochopit, ale do určité míry vypovídají také o relativitě vztahu majitel – pes. Chování klientů je podle zkušeností velmi rozdílné a jasně signalizuje zodpovědnost a psychosociální vyspělost ve vztahu k řešenému zvířeti.
Rodina klienta byla trojčlenná, klient sám v ní měl dominantní postavení. Ve svém pracovním a společenském postavení byl na pozici V.I.P. Dcera byla v předpubertálním věku s celkovou materiální orientací v životě. Manželka byla výrazně submisivní typ s nevyhraněným vztahem ke zvířatům. Motivace vlastnit psa, obzvláště tohoto plemene potvrzovala kategorii majitele „vlastník“. Vztahy majitele psa byli k psovi nesystematické a sociálně rozdílné. Výsledkem byla absence jeho dominance ke psovi, pes měl nízkou sociabilitu a byl vystaven momotóním podmínkám prostředí. Uvedené okolnosti poukazují na hypotézu frustrace (strádání), které bylo nedostatečně kompenzované a navodilo labilitu chování, ve které je riziko nečekaného zvratu k abnormalitě poměrně vysoké.
Další otázkou jsou možnosti léčby. V případě podobných diagnóz se doporučuje kombinovaná léčba, která se sestává z behaviorální terapie (nastavení nového vzorce chování habitací, záporným podmiňováním apod.), psychofarmakologické léčby (hormonální preparáty, antidepresiva), environmetální léčby (programová změna prostředí v úzké spolupráci s majitelem psa), fyziologickou terapii (kastraci...), přičemž každý případ je velmi individuální.